Bažant obecný (phasianus colchicus) není naší původní zvěří, ale pochází z oblasti jihozápadního Kavkazu. Odtud se, prostřednictvím člověka, již ve starověku dostal do Řecka, Říma a později do Francie, Anglie a Německa. K tomu se váže i hezká legenda o tom, jak bájní Argonauti při své výpravě za zlatým rounem do Kolchidy objevili a dovezli první bažanty do starověkého Řecka.
U nás spadá začátek chovu bažanta do období vlády Lucemburků ve 14. století. Nejdříve byli bažanti chováni v bažantnicích. Jednalo se o rozlehlé ohrazené pozemky, kde bažanti byli v péči bažantníků a chráněni před škodnou zvěří. Na podzim se část odchovaných bažantů odchytila ke spotřebě a část byla zakomorována a ponechána jako základ dalšího chovu. Nejdříve to bylo tak, že co bažantí slepice snesla, to také vyseděla. Později byla bažantí vejce dávána také pod obyčejné slepice nebo krůty. Odlov byl prováděn nejdříve formou odchytu a následného zapeření (usmrcení), s rozvojem střelných zbraní pak byly pořádány hony zhruba tak, jako je tomu v dnešní době.
Z bažantnic se bažantí zvěř dostala do volné přírody a tak dnes máme v podstatě tři druhy chovu. Volný, usměrněný a voliérový. Myslivecká péče ve volném chovu spočívá ve zlepšování životních podmínek, přikrmování a ochraně zvěře. O usměrněném chovu hovoříme v případě, že vejce snesená ve volné přírodě se odebírají například z ohrožených nebo vysečených hnízd a dávají se do líhní. Voliérový (umělý, farmový) chov je založen na líhnutí vajec získaných od voliérované zvěře, a to v elektrických líhních. Výhoda tohoto způsobu chovu spočívá v tom, že se získávají kvalitní násadová vejce bez ohledu na počasí, líhnutí probíhá dříve a tak mohou být odchováni mladí bažanti bez ohledu na nepříznivé povětrnostní podmínky.
Stavy bažantí zvěře ve volné přírodě prošly postupným růstem až k milionovým počtům a tomu odpovídajícím úlovkům. V sedmdesátých letech minulého století došlo k poklesu stavů vlivem negativních zásahů do životního prostředí. Jednalo se například o meliorace, rozšíření mechanizace a chemizace při velkoplošném zemědělském hospodaření a v posledních letech se k těmto negativním jevům přidává ještě stavební činnost a zabírání honebních ploch při budování dálnic, logistických parků, průmyslových zón či satelitních městeček. Důležitou roli v tom hraje též současné přemnožení černé zvěře, která představuje nebezpečí hlavně pro hnízdící slepice. Dá se říci, že divoká populace bažanta se v čisté formě již téměř nevyskytuje a že bez voliérového chovu a vypouštění bažantů do přírody se dnes již neobejdeme.
Bažant kohout je pestře zbarvený pták s kovovým leskem peří. Je bronzově červenohnědý, hlavu a krk má zelené, pouška červená. Nápadný je dlouhý klín (ocas). Vyskytuje se buď s bílým obojkem na krku nebo jako bezobojkový. Bažantí slepice je zemitě hnědá s kropenatým ochranným zbarvením. Tok u bažantů probíhá v březnu, kdy kohout má kolem sebe soustředěno několik slepic. Od poloviny dubna do poloviny května snáší slepice do hnízda v průměru 10 vajec. Po 24 až 25 dnech se líhnou kuřata, o která se slepice vzorně stará a shání jim potravu. Složení potravy bažantů je pestré, dá se však říci, že třetinu tvoří živočišná a dvě třetiny rostlinná složka. Je zajímavé, že, i když bažant hnízdí na zemi, na noc vylétá na větve stromů, kde hřaduje.
Bažanty lze rozdělit mezi lovné a okrasné. K lovným druhům patří bažant obecný, zastoupený poddruhy kolchidským (bezobojkovým), obojkovým a sedmiříčským. Dále mezi lovné druhy patří bažant pestrý. U bažanta obecného se vyskytují také barevné odrůdy, a to bažant temný (tenebrosus) a plavý (isabellinus). Mezi okrasné druhy patří bažant diamantový, stříbrný, zlatý a královský. Tento poslední druh se chová též jako lovný.
Ing.Jindřich Trpák
