Podle archeologických nálezů žil muflon (Ovis musimon) na evropské pevnině od pravěku a již v té době byl domestikován. Spolu s ovcí mufloní se stal základem chovu ovce domácí. V období antiky ale už žil pouze na středomořských ostrovech Sardinii a Korsice. Zde byl loven starověkými Římany, kteří jej používali k zápasům v arénách pro jeho bojovnost a sílu. S oborním chovem muflonů, původem ze Sardinie, začal kolem roku 1732 princ Evžen Savojský ve své oboře Belveder u Vídně. Roku 1752 pak byla mufloní zvěř z této obory vypuštěna do velké císařské obory v Lainzu, kde se, po několika dalších introdukcích, mohla ve vhodném prostředí lépe rozmnožovat. K nám se prokazatelně dostala v 19. století z rakouských chovů do šlechtických obor. Brzy se však dostala do volné přírody, kde se jí též velmi dobře daří.
Mufloní zvěř se stala lesní zvěří, vyhledává jižní svahy členitých kamenitých terénů se suchou a tvrdou půdou. Nedaří se jí ve vlhkých lužních lesích s měkkou půdou, kde jí přerůstají spárky (kopýtka), které si nemůže obrušovat. Tato zvěř je skromná, nenáročná na potravu. Spásá většinou traviny, byliny, někdy též letorosty dřevin.
Žije trvale v tlupách, které vodí zkušená muflonka. Dospělá samčí zvěř však žije v malých tlupách o několika kusech, nejstarší jedinci žijí samotářsky. Hlasově se projevuje bečením, podobně jako ovce, při vyrušení a v nebezpečí varovným ostrým hvizdem. Mufloní říje probíhá převážně v listopadu, při níž dochází k soubojům mezi samci (berany). Rozbíhají se z dvaceti až třiceti metrů proti sobě a prudce se srážejí hlavami. Duté údery rohů jsou pak daleko slyšitelné. Muflonka klade po zhruba pěti měsících jedno, řidčeji dvě mláďata (muflončata).
Muflon (beran) váží v průměru něco přes 40 kg, muflonka (ovce) přes 30 kg. Zbarvení srsti je většinou hnědé, se světlejšími či tmavšími odstíny podle toho, zda se jedná o letní či zimní šat. Samčí zvěř má po obou bocích velkou žlutobílou či světlešedou skvrnu tzv. sedlo či čabraku. Na hrudi a krku má muflon v zimě tmavou hřívu (rouno), jejíž srst je rovná, tuhá a skořicově černá. Rohům muflona se myslivecky říká toulce. Jsou tvořeny kožními buňkami, na rozdíl od paroží jelenovitých, které je produktem kosti. Muflon je také neshazuje, ale trvale mu přirůstají. Velké, silné, zakroucené toulce, které mohou dorůst do délky až 100 cm, nosí pouze mufloni (berani). Muflonky jsou zpravidla bezrohé, někdy mohou mít krátké, asi 10 cm dlouhé růžky. Povrch toulců je vrubován, výraznější jsou tzv. roční vruby, podle kterých se dá poměrně dobře určit věk.
V našich zemích se mufloní zvěři daří výborně jak ve volnosti, tak v oborách a její trofeje patří k nejlepším na světě.
Ing.Jindřich Trpák