Myslivost – Invazní druhy

V článku o psíku mývalovitém bylo uvedeno, že se jedná o invazní živočišný druh a že se k této problematice ještě vrátíme, což činíme tímto příspěvkem.

Invazní druh, někdy se uvádí jako invazivní nebo vetřelecký, je živočišný či rostlinný druh na daném území nepůvodní, který se zde nekontrolovatelně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy, které mají podobnou funkci v přírodě jako on. U zvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovatelně, že rozvrací celé ekosystémy, což vede k rozsáhlým ekologickým škodám, potlačení či likvidaci mnoha původních druhů, kdy může dojít až k jejich úplnému vyhynutí. Z tohoto pohledu lze za invazní druh považovat i člověka, jehož působení na přírodu vedlo a vede také k výše uvedeným následkům.

Ekologické katastrofy vyvolané vlivem zavlečení invazního druhu jsou známy již od starověku, kdy nejstarší záznamy máme ze starého Říma. Nejznámějším případem v novodobých dějinách je umělé zavlečení králíka do Austrálie, který se zde přemnožil a způsobil narušení celého ekosystému. Řešením se zdálo být vysazení koček, které měly králíky lovit. Místo toho se začaly živit místními ptáky a drobnými obratlovci, kteří pro ně byli snadnější kořistí. Podobným příkladem je vysazení zvířat lovících jedovaté hady, například promyk na Karibské ostrovy, kde se jejich kořistí kromě hadů staly spíše místní druhy savců. V případě rozšíření krys, potkanů a myší dochází kromě ekologických dopadů k značným dopadům ekonomickým, ať již kvůli škodám na úrodě či kvůli nákladům na likvidaci těchto zvířat, nemluvě o nebezpečí šíření zhoubných nemocí a parazitů.

Důvodů zavlečení nepůvodních druhů je více. Některé druhy byly člověkem úmyslně vysazeny s cílem obohacení přírody či vyšších výnosů. Příkladem může být asijský jelen sika, akát, topinambury (foto) či některé druhy borovic. Bez úmyslného přispění člověka se dostaly do volné přírody některé rostlinné druhy původně sloužící jako okrasné v zahradách. Příkladem může být známý bolševník velkolepý (foto). Stejně z domácích chovů do přírody „utekly“ druhy jako například želva nádherná, nutrie říční, mýval severní, nosál červený či některé druhy raků (foto).

Významným způsobem šíření invazních druhů je mezinárodní doprava, ať již pozemní, letecká či lodní, která je umožňuje přemisťovat na značné vzdálenosti.

Nejvýznamnějšími rostlinnými invazními druhy u nás jsou již zmíněný bolševník velkolepý, křídlatka japonská, netýkavka žláznatá(foto) či trnovník akát. Mezi živočišnými jsou to hlavně psík mývalovitý, mýval severní, veverka popelavá, rak pruhovaný, nutrie říční či norek americký(foto). Z hlediska dopadů na myslivecké hospodaření jsou to hlavně psík mývalovitý a mýval severní, kteří jsou schopní lovit mláďata lovné zvěře či likvidovat snůšky vajec ptáků v hnízdech.

Evropská unie vydala „Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1143/2014“, kterým se reguluje zavlékání a rozšiřování invazních druhů. Na něj navazuje seznam 23 živočišných a 14 rostlinných druhů, které významným způsobem ohrožují přírodu, ekonomiku či zdraví obyvatel v Evropské unii. Je zajímavé, že na seznamu nejsou některé druhy, které způsobují problémy právě v České republice, jako je například psík mývalovitý a bolševník velkolepý. Lze předpokládat, že se na evropský seznam dostanou v nejbližší době.

                                                                                                        Ing.Jindřich Trpák

Topinambury	Bolševník velkolepý
Křídlatka japonská	Netykavka žláznatá
Rak pruhovaný	Nosál červený
	Mýval severní
Norek americký	Veverka popelavá

Bahňáci (Charadrii) je zoologický podřád středně velkých ptáků (dlouhokřídlých), kteří žijí na mokrých loukách, močálech a někdy i stepích. Do zvěře zařazujeme pouze sluku lesní a bekasínu otavní z čeledi slukovitých (scolopacidae). Vyznačují se dlouhým zobákem (píchákem) s měkkou špičkou pokrytou smyslovými, hmatovými tělísky. Sluky mají schopnost rozevírat jen špičku zobáku, takže mohou vybírat z mělké vody či měkké půdy drobné bezobratlé živočichy (žížaly, larvy) z takové hloubky, kam až dosáhnou.

Sluka lesní je pták zbarvený kombinací šedé, okrové, tmavohnědé a rezavě hnědé, velikosti holuba se zobákem dlouhým až 8 cm. Je to tažný pták, který přilétá v druhé polovině března až v dubnu a odlétá v říjnu. Na jaře probíhá tok, při kterém se kohoutci předvádějí zvláštním houpavým „zásnubním“ letem a hlasitým tzv. kvorkáním. Slípka zakládá hnízdo na zemi, do kterého klade 4 kropenatá vejce. Po 22 - 24 dnech se z vajec líhnou kuřata, která jsou nekrmivá a brzy opouštějí hnízdo.

Ke slukám se váže několik zajímavostí. Například ve starších kuchařských knihách se popisuje zvláštní pochoutka tzv. slučí mázka. Je to pomazánka z okořeněných vyčištěných jedlých vnitřností sluky, a to včetně střívek. Zdá se, že to byla zřejmě záležitost pro opravdové gurmány. U sluk se také setkáváme s názvem „slučí vous“, což je chmýřitá štětička peří, sloužící jako trofej k ozdobě klobouku. Jako trofej sloužívala také „paletka“. Jsou to zakrnělá ramenní pírka, která se dříve používala k malířským účelům.

Bekasína otavní je značně menší než sluka. Je zhruba velikosti kosa a na hnědém hřbetě má 2-4 podélné světlé pruhy. Životní projevy bekasíny otavní jsou podobné jako u sluky. Při jarním toku samečci provádějí nápadné svatební reje, kdy prudce stoupají, krouží a příkře padají k zemi. Při tom pomocí tuhých rýdovacích per vydávají mečivé zvuky, které z cizích překladů daly bekasíně název „nebeská koza“. Její přívlastek otavní je odvozen od podzimního toku, který probíhá od konce srpna, v době, kdy se sečou otavy.

Dá se říci, že oba druhy žijí dosti skrytým způsobem, takže o nich stále mnoho nevíme. Ptáci jsou to velmi ostražití a jejich pozorování je značně obtížné. I když jsou jak sluka lesní, tak bekasína otavní vedeny jako zvěř, jsou celoročně hájeny. Se změnou přírodních podmínek se stávají vzácnými druhy a ochranu si plně zaslouží.

                                                                                Ing.Jindřich Trpák

Jelen lesní nebo též evropský (latinsky Cervus Elaphus) zoologicky patří mezi sudokopytníky. Protože rohovitá kopýtka na koncích běhů (nohou) se myslivecky nazývají spárky, označujeme tuto zvěř jako spárkatou. Spárkatá zvěř se dělí na parohatou (jelen, daněk, srnec), rohatou (muflon, kamzík) a černou (prase divoké).

Na území Čech, Moravy a západního Slovenska žije středoevropská rasa jelena evropského, dále na východ pak karpatská rasa jelena evropského, který je větší a má mohutnější paroží. Náš středoevropský jelen obývá rozsáhlé lesní, hlavně pohraniční horské oblasti, vyskytuje se však také v lužních lesích jižní Moravy. Je hnědého až načervenalého zbarvení srsti, které je v zimě tmavší. Dosahuje hmotnosti mezi 120 a 180 kg, laň pak až 80 kg. Po většinu roku žijí odděleně tlupy jelenů a tlupy laní s kolouchy a mladou zvěří obojího pohlaví. Tlupy laní vodí zkušená, obvykle starší laň. Laň tlupu opouští jen před kladením mláděte, aby se pak do ní vrátila i s kolouchem. V tlupě jelenů vládne nejsilnější jelen, který své postavení musí neustále obhajovat před ostatními členy tlupy. V době říje se pak tato tlupa rozpadá a jeleni vyhledávají laně ke spáření. Nastává známá jelení říje, která trvá zhruba od poloviny září do poloviny října. Při říji se jeleni ozývají silným troubením, které je slyšet hodně daleko. Takzvaný hlavní jelen si žárlivě hlídá svou tlupu laní a nedovolí ostatním jelenům se přiblížit. Při tom dochází k soubojům, kdy na sebe jeleni útočí a přetlačují se parožím. Vzácně se může stát, že se do sebe zaklesnou tak, že se nemohou odtrhnout a zahynou. Po říji je laň březí 33 až 34 týdnů, takže koncem května, případně v červnu klade jednoho, výjimečně dva kolouchy.

Jelen patří mezi přežvýkavce, to znamená, že má složený žaludek (bachor, čepec, kniha, slez) stejně jako například kráva. Živí se rozmanitou rostlinnou potravou podle prostředí a roční doby – co les dá. Do pastvy jelení zvěře patří letorosty a větvičky keřů a stromů, trávy, byliny, houby, listy, žaludy, bukvice, kaštany, jeřabiny, ovoce planých stromů a také polní plodiny a živá kůra. S tím souvisejí i škody, které jelení zvěř způsobuje okusem právě na mladé stromové vegetaci a dále pak loupáním kůry na stromech již vzrostlých.

Jelen je označován za královskou zvěř nejen proto, že její lov byl výsadou králů a šlechty, ale též proto, že její paroží připomíná korunu. Tvorba paroží je vůbec podivuhodným životním projevem, při kterém v průběhu jednoho roku dojde k růstu paroží, obvykle každý rok silnějšího, jeho vytloukání a shazování. Paroh je útvar kostní, na rozdíl od rohů, které jsou tvořeny tkání kožní. Vývoj paroží je silně ovlivňován činností hormonů. Obě lodyhy parohů vyrůstají z čelních výrůstků zvaných pučnice. Paroh je v době růstu vyživován silně prokrvenou jemnou kůží nazývanou lýčí. Jakmile paroh za zhruba za čtyři až pět měsíců doroste, lýčí odumírá a jelen se ho zbavuje odíráním o kmeny stromů (tzv. vytloukáním). Pak již není paroží živé a jelen ho nosí přes období říje a celou zimu až do poloviny března, kdy paroží shazuje. Podle vývoje paroží označujeme jeleny jako špičáky, vidláky, šesteráky, osmeráky, desateráky až čtyřiadvacateráky, případně další podle členění paroží. Typ paroží se označuje vždy sudým číslem podle počtu výsad na obou lodyhách. Je-li na jedné lodyze více výsad než na druhé, udává se dvojnásobek výsad té s větším počtem. Mluvíme pak o nerovném nebo také nepravidelném například desaterákovi. Korunový jelen pak má na špici parohu tři, případně více výsad. Paroží nebo také paroží na lebce je žádanou loveckou trofejí.

Chov jelení zvěře, jak ve volné přírodě, tak v oborách má u nás dlouholetou tradici a je významnou částí české myslivosti i v současnosti.

                                                                                              Ing.Jindřich Trpák

Bažant obecný (phasianus colchicus) není naší původní zvěří, ale pochází z oblasti jihozápadního Kavkazu. Odtud se, prostřednictvím člověka, již ve starověku dostal do Řecka, Říma a později do Francie, Anglie a Německa. K tomu se váže i hezká legenda o tom, jak bájní Argonauti při své výpravě za zlatým rounem do Kolchidy objevili a dovezli první bažanty do starověkého Řecka.

U nás spadá začátek chovu bažanta do období vlády Lucemburků ve 14. století. Nejdříve byli bažanti chováni v bažantnicích. Jednalo se o rozlehlé ohrazené pozemky, kde bažanti byli v péči bažantníků a chráněni před škodnou zvěří. Na podzim se část odchovaných bažantů odchytila ke spotřebě a část byla zakomorována a ponechána jako základ dalšího chovu. Nejdříve to bylo tak, že co bažantí slepice snesla, to také vyseděla. Později byla bažantí vejce dávána také pod obyčejné slepice nebo krůty. Odlov byl prováděn nejdříve formou odchytu a následného zapeření (usmrcení), s rozvojem střelných zbraní pak byly pořádány hony zhruba tak, jako je tomu v dnešní době.

Z bažantnic se bažantí zvěř dostala do volné přírody a tak dnes máme v podstatě tři druhy chovu. Volný, usměrněný a voliérový. Myslivecká péče ve volném chovu spočívá ve zlepšování životních podmínek, přikrmování a ochraně zvěře. O usměrněném chovu hovoříme v případě, že vejce snesená ve volné přírodě se odebírají například z ohrožených nebo vysečených hnízd a dávají se do líhní. Voliérový (umělý, farmový) chov je založen na líhnutí vajec získaných od voliérované zvěře, a to v elektrických líhních. Výhoda tohoto způsobu chovu spočívá v tom, že se získávají kvalitní násadová vejce bez ohledu na počasí, líhnutí probíhá dříve a tak mohou být odchováni mladí bažanti bez ohledu na nepříznivé povětrnostní podmínky.

Stavy bažantí zvěře ve volné přírodě prošly postupným růstem až k milionovým počtům a tomu odpovídajícím úlovkům. V sedmdesátých letech minulého století došlo k poklesu stavů vlivem negativních zásahů do životního prostředí. Jednalo se například o meliorace, rozšíření mechanizace a chemizace při velkoplošném zemědělském hospodaření a v posledních letech se k těmto negativním jevům přidává ještě stavební činnost a zabírání honebních ploch při budování dálnic, logistických parků, průmyslových zón či satelitních městeček. Důležitou roli v tom hraje též současné přemnožení černé zvěře, která představuje nebezpečí hlavně pro hnízdící slepice. Dá se říci, že divoká populace bažanta se v čisté formě již téměř nevyskytuje a že bez voliérového chovu a vypouštění bažantů do přírody se dnes již neobejdeme.

Bažant kohout je pestře zbarvený pták s kovovým leskem peří. Je bronzově červenohnědý, hlavu a krk má zelené, pouška červená. Nápadný je dlouhý klín (ocas). Vyskytuje se buď s bílým obojkem na krku nebo jako bezobojkový. Bažantí slepice je zemitě hnědá s kropenatým ochranným zbarvením. Tok u bažantů probíhá v březnu, kdy kohout má kolem sebe soustředěno několik slepic. Od poloviny dubna do poloviny května snáší slepice do hnízda v průměru 10 vajec. Po 24 až 25 dnech se líhnou kuřata, o která se slepice vzorně stará a shání jim potravu. Složení potravy bažantů je pestré, dá se však říci, že třetinu tvoří živočišná a dvě třetiny rostlinná složka. Je zajímavé, že, i když bažant hnízdí na zemi, na noc vylétá na větve stromů, kde hřaduje.

Bažanty lze rozdělit mezi lovné a okrasné. K lovným druhům patří bažant obecný, zastoupený poddruhy kolchidským (bezobojkovým), obojkovým a sedmiříčským. Dále mezi lovné druhy patří bažant pestrý. U bažanta obecného se vyskytují také barevné odrůdy, a to bažant temný (tenebrosus) a plavý (isabellinus). Mezi okrasné druhy patří bažant diamantový, stříbrný, zlatý a královský. Tento poslední druh se chová též jako lovný.

                                                                                               Ing.Jindřich Trpák